Aktuálně

Kyrgyzstán ze vzduchu

10.10.2000

Kyrgystán je zemí střední Asie. Takové přírodní bohatství jaké tam najdeš musí ohromit každého, kdo se pokusí tuto zemi poznat zblízka. Na jihu je Pamír se svými sedmitisícovými vrcholy, horští pastevci žijící v jurtách a chudí vesničani. Na severu hlavní město Biškek a od něho na východ začíná další pohoří Ťan-šan. I jeho vrcholy jsou sedmitisícové, ale to až v severovýchodním cípu země na hranici s Kazachstánem a Čínou. Také v severovýchodní části ve výšce 1600 metrů se vlní 270 kilometrů dlouhé a 80 kilometrů široké jezero Issyk-kul. To je druhým nejhlubším jezerem na světě. A spousta dalších krásných a zajímavých míst vypovídajících o historii a zvycích národa Kyrgyzů.

Určitě nejsem sám koho svědí celé tělo, když zůstane delší dobu doma. Tak tahle cestovatelská nemoc byla příčinou proč jsem se letos znova vydal do Kyrgystánu. A že je tahle nemoc nakažlivá, nejel jsem sám. S mou přítelkyní Blankou a kamarádem Liborem jsme nakonec byli tři, kteří jsme si sbalili paraglidové padáky a jen ty nejnutnější věci na cestování po střední Asii a vydali se na cestu.

Padáky ? Ptáš se kde se dá v takové zemi lítat ? Všude kde vyneseš padák a kde tě morál nechá letět. Kopce jsou téměř holé a možností bezpočet. V téhle zemi, pro lítání jak stvořené, je asi jen 30 aktivních pilotů (lítačů ale rychle přibývá - ten řekne tomu, ten zas tomu, ten se opije s tamtím, zkrátka standardní přenos informací). Ale pokud se bavíme o ambicích a houževnatosti letců, potom zde nejsou hranice. A právě v Biškeku (hlavním městě - bývalém Frunze) je jediný letecký klub Kyrgyzie : "Savitar" s presidentem Alexem Skorovarovem. Je to můj dobrý přítel, který se o mně vždycky staral jek jen to šlo.

Celá akce začala nevalně, neboť jsme díky počáteční oslavě na polském nádraží zaspali noční vlak do Waršavy. A když jsme pak vyspávali v kupé prvního ranního vlaku, hbitá ruka polského kapsáře si půjčila Liborův mobil. Dej mu Pán Bůh lehký účet. Libor to nesl statečně, ale v duchu nás to žralo všechny. Z Waršavy jsme pak pokračovali přes běloruský Brest až do Moskvy. Vlak si dělal své "tam tam, tam tam ." a my vykukovali v okně po rovných půdách balšoj Rusi. Bylo to dvacet dlouhých hodin, než jsme zastavili na běloruském nádraží v Moskvě.

Šedá - taková je nálada, která tebou prosákne na tomhle nádraží. Už jsem tady byl několikrát, ale ani jednou jsem neodcházel s dobrým pocitem. Možná je to tím, že je to první místo od nastoupení do vlaku jedoucího na východ, kde se setkáš s oním typicky ruským systémem s věčně zakaboněnými tvářemi důležitých Rusů. Rychle zjišťujeme ceny vlaků do Biškeku pro mé kamarády a spěcháme na aerovagzál, abychom už byli pryč.

Hlavou se mi motá otázka, má-li hlavní město Kyrgyzie blíže k ruskému nebo asijskému městu. Je to podivná směska. Ruch v ulicích, chaos na cestách, kde je úplně jedno jak jedeš, hlavně když se včas vyhneš, malé nízké restaurace a na každém rohu stánky s cigaretami, slunečnicovými semínky a oříšky to jsou indicie připomínající Asii. K nedávné "podpoře" Sovětského svazu se naopak hlásí typické ruské paneláky, sochy Lenina, a nakonec vlastně i ruským jazykem mluvící Kyrgyzové.

Hned po příletu jsem zatelefonoval Alexovi, který už na nás čekal. Jeho byt v centru města jsme mohli užívat jak jen bylo potřeba a to je pohoda! Přijeli jsme právě včas, neboť Vovka, který byl přes loňský Nový rok u nás na Moravě, zrovna oslavoval křtiny své dcerky a své narozeniny. Doma byl jako ryba ve vodě. Ovce, která ještě před hodinou smutně bečela přivázaná ke stromu za domem, se už rozporcované vařila v "kazanu" (obrovský litinový kotel), a odpočívala v marinádě. Zanedlouho byly stoly plné "šorpó" (pro evropana svérázná polévka, jejíž podstatnou část tvoří lůj), vařeného skopového masa, "guláše" (směsice masa, brambor a cibule), nejrůznějších salátů a samozřejmě také vodky. Mezi jídlem a vodkou jsme si povídali nejrůznější historky a dobře jsme se bavili. Vovka vzpomněl jak si jednou jeho přátelé jedoucí pracovat do Prahy nezapomněli přibalit sebou do vlaku svůj obrovský kazan v obavách, jak si asi budou připravovat oblíbené šorpó. I tahle nesmyslná snaha vypovídá o tom, jak velký význam pro Kyrgyze kazan má. Akorát Libor byl trochu zklamaný, když jeho jinak skvělým vtipům pronášeným v ďábelské česko-ruštině nikdo nerozuměl. Ke slovu přišla i ruská písnička doprovázená zaprášenou kytarou. Naštěstí chyběla jedna struna a obsluha kytary byla již též vcelku znavena a to učinilo přítrž přívalu ruského sentimentu. A to bylo dobře, neboť v ponuré náladě se opíjet nás rozhodně nebavilo. Uvítací oslavu jsme přežili (tak trošku jsme se zmazali) a mohli jsme se věnovat horám, lítání a všemu pro co jsme tady přijeli.

Asi 35 kilometrů výchopdně od Biškeku leží vesnice Čon-taš. Kousek nad ní začíná hřeben hor, který dále lemuje asi 170 kilometrů dlouhou cestu z Biškeku na Issyk-kul. Převýšení mezi vrcholy hřebene a cestou je 1000 - 1700 metrů. My jsme ale lítali jen v okolí Čon-taše. Jsou tam tři možné starty. První je ve dvoustech metrech, druhý v šestistech metrech a třetí v tisíci metrech. Na první se dá s trochou opatrnosti a umu vyjet autem po hliněné cestě. Na tomto startovišti se scházejí prakticky všichni letuchtivci, no a samozřejmě také pěkné slečny, které se chtějí ukázat po boku "statných, chladnokrevných a drsných pilotů připravených položit svůj život na oltář nového sportu". Jo, tak to je ! Alex jim tady vysvětluje co lítání obnáší a později, rozhodnou-li se, je tady také učí. Být to u nás, už tam stojí hospůdka, v hospůdce stoleček a na stolečku piva. Namísto toho se tam leží v trávě, opékají šašliky a přitom se čeká na dobrý vítr.

Na druhý start se dá vyjet nanejvýš do poloviny a to jen s terénním autem. Druhou polovinu musíš vyjít pěšky přes pichlavé křovinky a pálivé rostlinky. Po jednom startu z téhle šestistovky začal na můj tandemový Sharon útočit orel. No orel, já viděl nějakých dva a půl metrů křídel a to mi stačilo. Ty pak v okamžiku stáhnul a naburácel si to doprostřed padáku, pak znova a znova. Loni jsem si spolu s orly výborně zalítal, ale teď jsem raději vyklidil pole a šel si hledat jiný stoupák. Těsně nad dráty vysokého napětí, které se táhnou v půlce kopce, jsem se chytl slabého stoupáčku, který s výškou krásně zesiloval a vytáhl nás necelý kilometr nad start. Blanka se usmívala a já jen uvažoval jestli mi tam orlík nezanechal dírečku. Padák letěl a to jsem potřeboval. Konečně jsme se dostali nahoru. Místní piloti, pikniky v trávě, butylky vodky a nekonečné otázky zůstaly dole a to byla paráda. Klídek, termika, pěkná ženská přede mnou, no co víc si přát. Škoda že jsme si nemohli zalítnout trochu dál.

To už jsem si vyzkoušel loni - zalítnout si dál bez vysílačky, mobilu a pořádné domluvy. Ne, stopovat tam opravdu není co. Možná si půjčit koně nebo chytnout krávu, ale takové štěstí jsem tehdy neměl.

Přistáli jsme dole na dvoustovce a šli na šašliky. Při kontrole jsem pak jednu díru objevil, ale nic strašného to nebylo. Taky Libor si zalítal. Ale znova ho dostal jeho nos, když už vysoko nad dvoustovkou ucítil vonící šašliky a mlsně se spustil k ohni. Jó, hlad je potvora.

A konečně na třetí start se dá buďto vyjít pěšky a nebo vyjet autem z druhé strany. Tahle objížďka je asi tak na 2,5 hodiny po dost špatných cestách. Lepší je si dobře počkat a vylítnout si tam z šestistovky. Vylítneš-li nad tenhle třetí start, otevřou se úplně jiné horizonty. Uvidíš onen hřeben táhnoucí se k Issyk-kulu (věřím že si ho příští rok zalítnu celý, i kdybych měl na cestě nocovat), vzadu pak zasněžené špičky ledovců a sedla a hřebeny, no prostě senzační divokou přírodu.

I přes ne příliš dobré přístupové cesty se tady v 8. měsíci tohoto roku konalo otevřené mistrovství bývalých ruských zemí prý i se zahraniční účastí. Alex proto už teď využil nás, jakožto cizinců, k propagaci klubu a připravovaných závodů. Psali o nás v novinách, natáčeli s námi rozhovory pro televizi, no bylo toho srandy kopec. Mimochodem dnes už vím, že si jeden místní lítač sedlajícího Sharona od Easy Fly (ČR) vylítal 2. místo v prvním kole a 3. místo v kole druhém, jak to bylo dál, to už nevím.

Bohužel jsme neměli tolik času na lítání jak bychom si přáli. Naším plánem totiž nebylo jen lítání. Chtěli jsme taky trekovat v horách, pak koupit dvě ruské motorky se sajtkou a přes Kazachstán, Rusko, Ukrajinu a Slovensko se projet domů. A tomuto plánu jsme se museli přizpůsobit. Bylo těžké sehnat motorky v takovém stavu a za takové peníze jak jsme si představovali. Ale daleko větším problémem se stal fakt, že nám nově vznikla vízová povinnost k Rusku a Bělorusku. A to zrovna v době naší cesty. Ruský konzul v Biškeku, který nám mohl víza vydat, nám hned napoprvé sdělil, že nám víza nedá, leda že bychom si koupili letenku až do Prahy. Celkem slušný problém. Bankovky by i byly, ale vůle rozhodně ne. Hlavami se valily černé chmury jako chuchvalce keřů ve stepích za silného větru, sem tam se blýsklo a zahřmělo.

Hned jsme sedli k Internetu a zkoušeli možné i nemožné. V Moskvě nám přátelé začali vyřizovat pozvání, ale to bylo nadlouho. Lidé z Letecké amatérské asociace nám poslali dokument potvrzující naši účast na poznávací expedici po bývalých ruských zemích SFA (Sky for all - dobře jsme to vymysleli, co ?), za což bych rád všem na asociaci ještě jednou poděkoval. A abychom vízum určitě dostali, koupili jsme si také lístky na vlak z Biškeku do běloruského Brestu (ty lístky jsme po obdržení víz s malou ztrátou prodali). Vlk se nažral a koza zůstala celá. Ať se konzul zblázní, domů nás snad pustit musí. A že chceme jet na motorkách ? To snad ani nemusí vědět. Dokument z asociace nám pak přišel vhod na různých hranicích, kde nás měli za blázny, metalové motorkáře, pašeráky drog a podobně.
Všechny potřebné dokumenty ležely u konzula na stole, Vovka se nabídnul, že nám sežene právě takové motorky, jaké jsme potřebovali a tak se konečně objevilo alespoň pět dnů, během kterých jsme si mohli vzít batohy a na chvíli se ztratit v horách. Autobusem jsme se nechali zavést do poloviny cesty na Issyk-kul a po vyschlém korytu řeky jsme vykročili k asi 4 hodiny vzdálenému kaňonu. Alespoň tak nám cestu popsala jedna Alexova kamarádka.
Velké říční koryto bylo podezřele pokryté hrubou vrstvou zaschlého bahna. Asi po jednom kilometru se proti nám roztekl potůček vody. Kroutili jsme hlavami, ale šli dál. Čím dál tím víc se koryto zužovalo a zařezávalo do blízkých hor. Ty se stále více zavíraly a zavíraly až jsme museli šplhat po nebezpečně strmé kamenné suti, přelézat vodopády a obcházet ta místa, která už byla nad naše síly a to tak, aby jsme se znova vrátili k onomu potoku, který nás měl přivést na fantastické místo. Byl to krásný červený kaňon, který navíc zkrášlovalo zrovna zapadající slunce. Slunce téže barvy jako kaňon sám. Připadá mi jako bychom právě objevili kus člověkem nepoznané země.
Než jsme sešli dolů do kaňonu, slunce už zapadlo. Olámali jsme suché keře a rozdělali si oheň. Inčučuna by koukal. Ráno jsme si z malého potůčku dobrali vodu a vydali se dál.

Kaňon byl dlouhý asi čtyři hodiny chůze a kromě onoho dřívějšího potůčku úplně bez vody. Kolem byla jen červená hlína a tvrdá napůl suchá tráva. V monotónní chůzi a únavném horku Libor málem šlápnul na hada - had se vztyčil a v ten samý okamžik Libor uskočil. Nevím co by jsme dělali, kdyby byl had rychlejší. Asi bychom hada zakouslého do Liborového lýtka chytli a snědli ho. Libor by to nějak dokulhal. Had vycítil náš hlad, položil se a odplazil pryč. Za každým dalším hrbolkem jsme čekali údolí a v něm touženou řeku. Těch hrbolků bylo víc a víc a mouchy už se nad námi slétávaly, že už brzy doděláme. I orlíci už zaregistrovali náš loudavý krok.

Věděli jsme, že podél téhle řeky se musíme dostat zpátky k cestě a tak jsme ji raději našli. Ale že nahoře v kaňonu nebylo pořádného keře natož stromu, který by poskytl sebemenší stín, tady se přes porost nedalo dostat. Brodili jsme se řekou, prolamovali jsme si cestičky křovím a nejednou jsme museli i traverzovat na skále nad řekou, abychom se dostali dále. Takhle jsme se prodírali několik hodin, než jsme daleko před námi uviděli první auto a jeho cestu. Následoval happyend jako v americkém filmu. Jsme zachráněni a nikomu se nic nestalo. Hladina sebedůvěry přelítla přes rysku loňského maxima, na tvářích se objevily mazácké úsměvy. Ještě jsme zdolali jeden drátový most a odjeli chytat bronz na Issyk-kul.

Issyk-kul. Na tohle jezero jsou Kyrgyzové víc než hrdí. Jedna z věčných pravd mluví o tom, že jezero nikdy nejde spát s čistým nebem. Každý večer se nad ním objeví oblaka a ty vytvoří krásný západ slunce. Hory kolem jezera mají sněhové čepice a vůbec, je to paráda. Vedle věčných pravd pevně zakotvených v hlavách Kyrgyzů je tady ještě jedna pravda - šedá a tíživá. Toto jezero si Rusové už dávno vybrali jako cíl dovolených a odpočinků těch mírně bohatších a to dalo vzniknout přehršlým stavbám okolo pláží. Co je na tom špatného ? Peníze došly, noví investoři mají hlavy otočené úplně jiným směrem a tak zůstala nedostavěna většina mega staveb v ruském stylu a ty rychle chátrají po boku těch, které se dostavit ještě podařilo. Měli tam všechno. Jedinečnou přírodu, krásné pláže poseté slunečníky, velké věže plavčíků (na jedné z nich jsme přepychově přespali), centra pro děti a průzračnou, nepatrně slanou vodu. Dnes - rezavé železo a šedý beton. S hlavami plnými otázek a výčitek odjíždíme do Biškeku.

Po příjezdu nás Vovka mile překvapil, když sehnal co slíbil. Motorky byly zelené jak rybníček Brčálník, ale jinak suprové. Další dva dny jsme běhali po motoburzách a sháněli klíče, kanistry na benzín a na vodu, nové baterie do motorek, oleje a náhradní svíčky, izolepy, hasicí přístroje, brýle, staré přilby a staré vaťáky a kožené bundy. Přesně tohle byl , myslím, jediný způsob, jak se bez větších problémů dostat domů. Obléci se jako chudí Kazaši a ujíždět špinaví na špinavých motorkách po špinavých cestách a dokonale tak splynout.

Když jsme všechno sehnali a opravili, nadešel čas odjezdu. Rozloučili jsme se s celým Biškekem a vyjeli ke Kazašským hranicím Ujeli jsme pouhých dvacet kilometrů, když jsem se začal divit, jak jsme mohli být tak naivní a domnívat se, že na těchhle ruských pramotorkách přejedeme víc jak 6000 kilometrů dlouhou cestu domů. Motorkám se nechtělo, kouřilo se mi z motoru i z kol a prožíval jsem životní zklamání. Naštěstí nás jel odprovodit Saša - přítel, u kterého jsme tyhle stroje dávali dohromady. Obešel motorku, povolil všechny brzdy a řekl historickou větu - "Vam nenado tarmazit, vam nado damoj dajechat !" (tarmazit=brzdit). Nad moudrem téhle věty jsme mohli uvažovat dlouhé hodiny jízdy ve stepi, kde jsme brzdy opravdu nepotřebovali. Za hranicemi Kyrgyzie jsme se rozloučili i se Sašou a vyjeli do neznáma.

Slovo step si člověk skutečně uvědomí jen když se v ní po několika letech naučí žít. My jsem nastoupili do takového podivného rychlokursu. A motorky měly být naší výukovou pomůckou. Na seznam závad a oprav jsme si mohli založit sešit. Jedině tak bychom si mohli na všechny závady v klidu domova zavzpomínat. Sešit jsme však neměli. Měli jsme jen Vovkův autoatlas, který se mohl pochlubit rokem výroby, v kterém po sebe mí rodiče snad teprve nejistě pokukovali, ale spíš o sobě ještě ani nevěděli. A kdyby o sobě už věděli a mohli se podívat do budoucnosti na svého potomka, kterého by zastihli sedět na motorce se svou přítelkyní a kamarádem uprostřed stepi, určitě by se raději rozešli. Špína a prach, která nás po celé cestě doprovázela, se hned po několika desítkách kilometrů nenávratně zažrala do našich vaťáků, kožených bund, šusťákových kalhot, bot a rukavic. A to takovým způsobem, že se naše situace úplně obrátila. Se stepí jsme se sžili tak dokonale, že když jsme vjížděli do Karagandy, už nikoho nemohlo ani napadnout, že jsme cizinci. Ale právě naopak. Stali jsme se pro ně těmi, kterých jsme se nejvíce obávali. My jsme pro ně byli zloději, kteří okrádají poctivé pocestné. Dnes mi to připadá jako bychom narušili přírodní rovnováhu. Jako by se vlk zašel jen tak podívat, co mají ovce na večeři a zase v klidu odešel.
A zrovna v Karagandě (asi 1300 km od Biškeku) nám bylo třeba zastavit a podívat se po nějakých náhradních dílech, neboť převodovka mého stroje při nízkých otáčkách vydávala překvapivě hlasité vřeštivé zvuky a Liborův Ural jsme už druhý den učili správně a v dostatečné míře zažehovat směs. A dospěli jsme k názoru, že nejde o chybu výuky, ale o vadu materiálu. Sháněli jsme tak urputně, až jsme sehnali. Přidali jsme je do Liborovy sajtky, z jejíž obsahu jsme mohli poskládat téměř celý další motocykl, s tím že už nás nemůže nic překvapit. Další dny tomu mělo být ale úplně jinak.

Na počasí v Kazachstánu jsme si nemohli stěžovat. Jen občas se objevovaly krásné vysoké mraky, které ale nikdy nepřinesly žádnou výraznější frontu, co by narušila teplo a mírný vítr. Zato extrémně hladoví komáři nám působili velké starosti. Bezhlavě a nepoučitelně se vrhali na jakékoliv místo na těle, které nebylo zakryto více jak dvěmi vrstvami. A tak jsem se jednou probudil v přítomnosti nějakého podivného starce, ve kterém jsem po chvíli rozpoznal Liborovy rysy, a také jsem se mohl prospat vedle poloviční asiatky. To když si jeden fajn komár sosnul z Blančiného víčka. Na svůj obličej jsem neviděl a tak jsem si myslel, že jsem na tom ještě nejlíp.

Dotěrnější než nenasytní komáři byly snad jen vysoké, pro nás trochu pomalé kamióny, které bylo třeba předjíždět. Když se k němu blížíš, vidíš jen mrak prachu. Když jsi pak blíže vydatně se načicháš i černého kouře z výfuku. Hlavou ti proběhne vzpomínka na českého ropáka, ale ta představa se brzo ztratí, neboť náklaďák lehce vybočuje do stran a ty najednou uvažuješ, jestli má řidič upito a nebo se jen vyhýbá dírám, které ty nevidíš. "Křáp - křáp", teď to byly dvě díry. Říkáš si : "rychle před něho, než příjdou další a utrhne to sajtku". Obdivuji Blanku která v ní musí sedět a dívat se na ona velká kola houpající se v rytmu kazašských cest. Tak teď ! V oblaku dýmu a prachu se ti na chvíli objevil prostor před tebou, nic tam nejede. Řadíš trojku, zrychluješ, Ural si trochu zaškytá a vyjíždíš ze tmy za autem vedle něj. "Křáp - křáp", další díry, Blanka se chytla pevněji a věřím, že kdyby to jen trochu šlo odstrčila by nohou kamion dolů z cesty. Před sebou vidíš další rozeseté díry. Vytahuješ jehly z karburátorů, ať si motor vezme kolik chce, hlavně ať jede. Fajn, ještě počkat na Libora, až se mu to taky podaří a jedeme dál. Ukážeš mu rukou že může. Hbitě vjede vedle náklaďáku, ale ne a ne se dostat před něj. Víš, že mu vynechává jeden válec, druhý už si víc benzínu vzít nechce a navíc vidíš zase další díry. Vidí je i Libor ? Zasuneš se před kamion a sleduješ zrcátko. Jo, i Libor si toho všimnul a schoval se zpátky za kamion. Jako bys slyšel jeho nadávky. Za chvilku to zkusí znova. Těžko říct kolikrát musíš takhle předjíždět a kolikrát ti naproti vyjede další kamión. Spíš uvažuješ kolik děr ještě motorka vydrží.

Večer pak zajedeš někam pryč daleko od cesty, sundáš svoje špinavé a pomačkané tělo z motorky dolů, začneš plácat komáry a uvažovat na co máš chuť. Z prasklé nádrže přeleješ trochu benzínu do vařiče, zjistíš, že už zase nemáme tolik vody kolik bychom chtěli a tak si alespoň zapálíš cigaretu. Jediná ženská široko daleko je naštěstí zrovna u nás a připravuje nám jídlo (ne že by to mělo být pravidlo, ale většinou to tak bylo). Ať už to byla bramborová kaše, špagety, rýže, nebo polívka, vždy z toho koření a česnek udělalo božskou manu, na které si scvrklý žaludek výtečně pošmáknul. Pak ještě jedna cigaretka a spát. My spát a komáři vstávat - začíná šichta, říká komár kámošům. Vycucnout až na kost. V zájmu zachování rodu, nehledě na ztráty.

Nevím proč jsme si nevzali alespoň moskitiéru. Ještě doma se mě Libor ptal jestli nevzít stan. Řekl jsem - ne. Ve světě komářího šílenství bych za něj dal půlku světa. Pořád jsem si to omlouval tím, že nevím kdo by se s ním tahal a navíc bychom se mohli zviditelnit tak, až by nás to mohlo bolet. Kdo ví jak by to bylo.

Utekl týden a my se dostali přes Balchaž, Hladovou step, Karagandu, Astanu a Kustanaj (tzv. severní cestou) k ruským hranicím. Tranzitní vízum jsme měli otevřeno na pět dní a to navíc k přesnému datu. To si chtělo všechno dobře rozmyslet, abychom stihli přijet na hranice včas a zároveň ne moc brzy. A to se nám celkem povedlo. Přijeli jsme odpoledne a o půlnoci jsme mohli za údivu celníků vjet do Ruska.

Ten den jsme si uvědomili podivnou, pro nás nezvyklou věc. Jak jsme se posouvali stále na sever, dni se protahovaly a protahovaly, až najednou byla jedna hodina v noci a my ještě stále měli zrcadlovky na očích a pálili si to za zapadajícím sluncem. Tam jsme si konečně uvědomili, že něco nehraje. Ale na druhou stranu to bylo dobře, neboť byl dlouhý den a tím pádem víc času na jízdu, kterého jsme měli poskrovnu. Čeljabinsk, Ufa, Samara, Penza, Voroněž a Kursk - tahle města byla teprve před námi. Nějakých 2300 km za pět dní nebylo dobré skóre, ale věřili jsme si, že to zvládneme. Aby taky ne, vždyť už jsme z nejhoršího venku. Step za námi, civilizace na dosah ruky - myslili jsme si. Je spousta pořekadel, kterými se naše situace dala vystihnout: nechval dne před večerem; neříkej hop dokud nepřeskočíš; nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř.

Ještě první den jízdy v Rusku bylo všechno v pořádku. Snad kromě toho že jsme někde ztratili stařičký autoatlas. Naše motorky projevovaly své neduhy pravidelně, tak jak jsme na to už byli zvyklí. A asi to bylo tím, že nám doposud počasí přálo a my jsme zapomínali o něho prosit. Krátce řečeno: začalo pršet. Na začátku to byly přeháňky a bouřky, které nás hnaly pryč. Další den se z toho stal hustý souvislý déšť doprovázený silným ochlazením. Všechny věci promočené, promrzlé klouby, ztuhlé svaly, o kterých jsme věděli jen díky třepotu, který rozkmitával celým tělem. A zdřevnatělým prstům se taky nechtělo držet klíč nebo šroubovák. I s pouhým mačkáním spojky byly občas problémy. Každý kilometr byl nekonečný a draze zaplacený.

Čtvrtý den jsme dorazili do Lipjecka. Stále hustě pršelo a město plavalo v jedné velké řece. Takové záplavy už tam dlouho nepamatovali. Z mého Uralu se už desítky kilometrů před městem začaly ozývat výstřely, a dutý zvuk nespálené směsi. Prostě se napil vody. Nejdřív jsme jeli čtyřicet, pak třicet, dvacet, až jsme úplně zastavili. Pak se zase najednou rozjel a pak znova zpomaloval. Přiváděl mně k šílenství. Byli jsme nasáklí vodou, zmrzlí a ještě kus před městem. Snili jsme o suchém lůžku, sauně, horké sprše, čaji s rumem, dobrém jídle a suchém oblečení. Nic z toho jsme neměli a vinu za to jsme dávali motorkám a vlastní pošetilosti. Asi jsme si to měli vypít úplně všechno, když Ural v zalitých ulicích zvládal sotva jízdu krokem a ostatní se kolem nás proháněli podstatně rychleji, a jakoby soutěžili kdo nás obleje větším množstvím vody. Byli jsme na pokraji sil jak fysických tak dušeních. Nevím jak Libor, ale já s Blankou jsme nasadili kamenný výraz s nadějí, že tahle agónie musí jednou skončit.

Ani se nedivím že nám v hotelech říkali, že mají plno (což je v Rusku mimo Moskvu dost divné). Pohled na nás stačil k tomu, aby se najednou zaplnila i ta nejhorší noclehárna. Ti nás posílali tam, ti zase sem, připadali jsme si jako prašivé ovce. Jedna paní na vrátnici hotelu Zvězda se nad námi slitovala. Byli jsme zachráněni. Teplá voda, suché lůžko - sny se plnily na počkání. Škoda, že už jsme měli na dojetí jen poslední den. V tom hotelu jsme chtěli dožít své bídné životy. Skutečně nevím kde se v nás přes noc vzala síla k tomu, abychom jeli dál. Už jsme uvažovali o vlaku, který nás pohodlně doveze domů, smáli jsme se a ironicky připomínali: "třeba ráno vysvitne sluníčko a vše se v dobré obrátí". Všichni jsme o tom ale věděli své. Na hranice to bylo nějakých 350 km a to se krokem v dešti zajet nedá. Ne za jeden den. A z těch pokud za překročení víza bychom se osypali !

Ráno vycházejíce z hotelu mezi tmavými mraky prosvítalo sluníčko a nepršelo! Kůži jsem stále ještě moc necítil, nebylo mně kde štípnout. Chtěl jsem se vrátit a vyjít ještě jednou. Nic se nezměnilo. Začali jsme křepčit. Tenká větvička hozená topícímu se. Motorka se nechala slyšet, že teda ještě kousek popojede a tak jsme vyjeli. To je signál, signál že to nakonec přece jen půjde - povzbuzovali jsme se. A šlo. Dvě hodiny. Pak začalo znova pršet a nastaly známé problémy.

Už dlouho byla tma, když jsme dorazili k ukrajinským hranicím. To, že nám zima skutečně měla být dosvědčovaly i kroupy, které nás ten den několikrát potěšily. Přijeli jsme hodinu po půlnoci. Rusové chvilku hudrovali, zato Ukrajinci se chovali jako praví Slované. Jeden z nich nás pozval na kus špeku a hlt ostré kořalky. Chvíli jsem je podezříval, že nám mezitím někdo udělá čístku v sajtkách, nebo že nám za hranicemi dají fouknout, aby tak shrábli tučnou pokutu. Ale vlastně mi to bylo už i jedno. Usínali jsme ve stoje totálně vyčerpaní a s pocitem dosaženého cíle nám bylo jedno úplně všechno. Celník nám dokonce poradil i kde můžeme přespat. Dole ve vesnici je prý hodně opuštěných domů, tak si máme nějaký vybrat a dobře se vyspat. Jo, to přesně jsme měli v plánu. A můj přítel motocykl taky. Akorát usnul trochu dříve než měl. Ani za nic jsem ho nemohl vzbudit. Použili jsme lano a smutně se nechali odtáhnout Liborem do 25 km vzdálené vesnice. První opuštěný kravín byl na dalších dvanáct hodin náš.
Slunce už začalo padat z oblohy dolů, když jsme se probudili. Teď už jsem věděl naprosto jistě, že se všichni dostaneme domů i kdybychom měli motorky odnést na zádech. Času už jsme měli spousty. Dole ve vesnici jsme způsobili náležitý rozruch, ve kterém jeden starý pamětník s žárovičkou a drátkem opravoval mého napůl umrlého přítele. Proces to byl zdlouhavý, ale nakonec naštěstí úspěšný. Jó, když řekneš Ural vždycky se najde přívětivý motorista opravář. Nejednou nás dříve při této společenské události, jakou oprava motocyklu bezesporu v ruských zemích je, pozvali ke stolu na jídlo a skleničku. V tomhle skanzenu je slovanská pohostinnost stále samozřejmostí. Civilizace je pěkná věc, ale přináší sebou mnohdy vedle technického pokroku také odcizení. Však to znáš.
V Kyjevu je najednou znát určitá historie a jistá krása. Atmosféra města i lidé samotní byli jakoby živější. Jaká to příjemná změna oproti běžným ruským městům. Blanka nás zavedla na klidné místo u Dněpru, které znala z loňského roku. Tady jsme se měli dát do pořádku. Vyprat si oblečení, pořádně se umýt a najíst. Navíc o exkluzivních slunečních paprscích opírajících se do promrzlého těla jsme snili už dávno. Za chvilku budeme doma, tak musíme nějak vypadat, nemůžeme dělat ostudu. Tu jsme už několikrát vyčetli z pohoršených pohledů místních, kteří si už na Uraly a vaťáky nejspíš odvykli.

Už poklidným tempem jsme se prokousávali poslední třetinou naší cesty. Kus cesty k slovenským hranicím jsme se svezli i s motorkami v Avii, to když už se nám prostě nechtělo pokoušet zlodějskou policii a houževnatost našich motorů a navíc vyhazovat peníze za drahý benzín. Přes hranici jsme už zase jeli po vlastní ose. To ovšem trvalo celý den, než nás Ukrajinci pustili. Byla to trýzeň pozorovat po takové době domov přes celnici (i když se jednalo teprve o Slovensko) a nemoci se tam prostě dostat, na rozdíl od drahých, vždy dopředu řady jedoucích aut.

Pak následoval smažený sýr, výborné čepované pivo a úsměvy, které jsme všem rozdávali a oni nám je vraceli. Jedné stařence to dokonce cvaklo o šedesát let zpátky, napřímila se, vymrštila ruku před sebe a zdravila německou armádu, která zrovna kolem ní projížděla. A nebyl by to ten správný závěr, kdybychom poslední den jako obvykle pořádně nezmokli. V údivu se smějící čeští celníci úplně zapomněli zkontrolovat technické průkazy a zelené karty, tak pracně získávané na ruském byrokratickém poli, a místo toho jen obcházeli naše pekelné stroje a kroutili hlavami.

A bylo to. Spanilou jízdou jsme dorazili do našich domovů a v klidu si vychutnávali všechen komfort, který byl k mání. Dnes už jsme zase přivykli na mobilní telefony, počítače, mikrovlné trouby a vše co civilizace vydobyla. Ale svobodnější se, tak jako jiní, cítíme na cestě.

Zažili jsme jedno z našich nejdivočejších dobrodružství. Jsme rádi, že jsme doma a radujeme se tak jako dřív. A příští rok bychom rádi přejeli i jižní cestu Kazachstánu. Ptáš se proč ? Proč to pokoušet znova ? Možná proto, že ještě můžeme.

napsat vzkaz
dWnPxZiG :: 19.06.2012 06:05:34

huwwx96 reviews

Check out my http://faasdhfasy.com - reviews site!!
dWnPxZiG :: 17.06.2012 14:35:26

ds1kpgv reviewed

Check out my http://faasdhfasy.com - reviews webpage..
dWnPxZiG :: 17.06.2012 02:02:22

9w63ee9 reviewed

Check out this http://faasdhfasy.com - reviewed site!
dWnPxZiG :: 14.06.2012 01:04:44

dihn4e7 reviews

Go to this http://faasdhfasy.com - reviewed site!
dWnPxZiG :: 13.06.2012 14:07:24

axpnef5 reviewed

Check out my http://faasdhfasy.com - reviewed webpage.
dWnPxZiG :: 12.06.2012 04:26:32

uys0w04 reviewed

Check out my http://faasdhfasy.com - reviews website!!
dWnPxZiG :: 09.06.2012 03:09:30

m04skis reviewed

Check out this http://fadstgh.com - review webpage!!
giltedAlexander :: 07.06.2012 21:08:03

3w84l5g reviewed

Go to my http://acomsdfasdf.com - review website!
giltedAlexander :: 06.06.2012 11:18:13

nwwotmh review

Go to this http://acomsdfasdf.com - reviewed site.
giltedAlexander :: 06.06.2012 00:24:23

a1u27lo review

Check out my [url=http://acomsdfasdf.com]reviews[/url] site!
giltedAlexander :: 05.06.2012 13:15:46

oc0mrfy review

Go to my [url=http://asgawteawt.com]reviewed[/url] webpage.
dWnPxZiG :: 05.06.2012 01:25:56

v3fv74j reviewed

Check out this [url=http://fadstgh.com]review[/url] website.
dWnPxZiG :: 04.06.2012 08:25:28

hmqy797 review

Check out this [url=http://fadstgh.com]reviews[/url] webpage!!!
dWnPxZiG :: 03.06.2012 00:34:57

dv0zhdf reviewed

Go to my [url=http://fadstgh.com]review[/url] site!!
dWnPxZiG :: 01.06.2012 23:37:43

cu7tqky reviews

Check out this [url=http://fadstgh.com]review[/url] webpage!!!
dWnPxZiG :: 01.06.2012 07:41:27

249h64x reviewed

Go to my [url=http://google.com]reviews[/url] site..
dWnPxZiG :: 29.04.2012 20:50:20

jvxg2xr reviewed

Go to my [url=http://reviewedtools.com]reviews[/url] site.
dWnPxZiG :: 29.04.2012 13:26:28

ql209eg reviewed

Go to this [url=http://reviewedtools.com]review[/url] site.
dWnPxZiG :: 29.04.2012 06:35:57

g50mckj review

Check out this [url=http://reviewedtools.com]reviews[/url] site..
dWnPxZiG :: 28.04.2012 23:49:05

unhhqgg reviewed

Check out this [url=http://reviewedtools.com]reviewed[/url] website!!
<< 1 2 3 4 5 6 7 z 34 >>