Aktuálně

Proletět divočinou - 2. část (report z expedice KYRGYZSTAN 2004)

17.02.2005

Vlet mezi skály v rotoru byl impozantní. Cvak, cvak, Karel padesát metrů přede mnou, skály pod nohama a černá deka nahoře, to jsem musel nafotit, to je šílené. Cvak, a sakra, konec filmu. A právě včas.

Už to s Karlem začalo houpat. Naštěstí jen malé problémky, které se podařilo udržet na brzdách, a byli jsme na druhé straně. Tentokrát jsme si dobře zatížené Aspeny hodně pochvalovali. Ale bílomodrý vrchlík se i s Karlem začal najednou silně propadat a mně to naopak vytáhlo nahoru. Kroužil jsme pod tou černou dekou a točil to na kameru. Kapky mi začaly pleskat na objektiv a já je zpocenou rukavicí rozmatlával.

„Musím na druhou stranu, tady to nemá řešení“, ozval se Karel.

„Tak jo“, potvrdil jsem.

Hluboké údolí, kterého jsme se podle mapy tolik báli, že jsme ho chtěli za každou cenu oblétnout, se teď zařezávalo pod námi a my viděli naši cestu vepsanou na jeho druhé straně. Jak jsem vylétnul z toho marastu, bylo najednou času dost. Počistil jsem objektiv kamery, nabil nový film a teprve pak jsem se pořádně rozhlédl. Všechno to, co nás spojovalo se Susamyrem zůstalo za hřebenem spolu se všemi bouřkami. Tohle byl první krok do neznáma.

Karel to přeskakoval se psí výškou a v takovém prostoru to vypadalo, jako by stál přikovaný na místě. Kolem se tyčily hory s bílými vrcholky vmalované do bublající oblohy s krásnými silnými mraky, pod nimi se táhly hnědorudé kaňony. Cítil jsem, že tohle je ta „země nikoho“, na kterou jsme se tolik těšili.

Chvilku jsem počkal na malé hrance, až se ke mně Karel přidal a společně jsme se začali znova zvedat. V té chvíli ale obloha začala tmavnout a bylo jasné, že susamyrskou bouřkou už se nakazilo i tohle údolí. Je to infekce, pomyslel jsem si. Docela jsem se najednou dokázal vcítit do ryby, kolem které se utahuje síť, a kterou ta síť za chvilku vytáhne někam nahoru. Už nebylo kudy uplavat. Jenom sebou plácnout na dno.

Na plném speedu jsme se jen pomaličku prosazovali a navíc vário stále pípalo, stále jsem šel nahoru a Karel zažíval to samé. Na řadě byly velké uši, plná šlapka a čekání. Velikost našich padáků byla správná. 26 metrů plochy bylo v tuto chvíli maximum, to bylo jisté.

Dnešní let nebyl moc dlouhý, ale rozhodně to stačilo. Vlastně jsme jen přeskočili přes jeden skalnatý hřeben a jedno výrazné údolí. Ale jsme znova na novém místě. Přistáli jsme u jurty, kde pastevci zrovna stříhali ovce a my tomu mohli nahlédnout pod pokličku.

3.den

V noci znova pršelo. Začali jsme si zvykat, že bez nočního deště nebude letový den. Rychlost, jakou běhaly mraky po obloze nás ale přišpendlila k ovcím, pastevcům a jejich jurtě.

Alespoň jsme chvíli nemuseli jíst monotónně stejné polévky a zajídat to tvrdou lipjoškou. Netrvalo dlouho a dostali jsme pozvání k jídelnímu stolu. Jurta, to je množství dřevěných tyčí sepnutých do jakési kopule, s kulatým otvorem v jejím středu. Na tom všem jsou připevněny vrstvy plsti. Uvnitř se sedí na zemi a je-li k dispozici nízký stůl, jídlo se pokládá na něj.

Místní lidé nemají nic, co má hodnotu v našem světě, a přesto mají všechno k tomu, aby se cítili šťastni. Jsou dána jednoduchá pravidla, přímé vztahy a nejistota života kořeněná jistotou smrti. Proto se s pokorou v jejich životech rozhlížím a jsem za ty chvíle vděčný.

Sledovali jsme, jak se ručními nůžkami stříhají stovky ovcí, jak se vyrábí kumyz, a jak žije rodinka zapomenutá v horách, oproštěná od problémů uspěchaného světa. Ještě odpoledne jsme si pohrávali s myšlenkou pozdního startu. Intuice zavelela odpočinek. Chvíli nato na nás znova ukáznila bouřka. 

 

4.den

I toto ráno jsme se probudili do deště. Vítr byl stejný jako včera. Nám ale otrnulo. Chtěli jsme letět, abychom stihli nějaký ten kilometr, než to zase přijde. Počkali jsme si na zesilující údolku a z malého brdku to odsvahovali k prvnímu stoupáku. Najednou tu bylo 4300 metrů výšky a první orlosupi. Znal jsem je už z Himáláje, kde jsme s Ďurem Klejou letěli bivak přes Himalchal Pradesch. Jsou krásní, přátelští a skutečně obrovští.

Pustili jsme to po větru znovu směrem na východ, směrem k Issyk-kulu. Měli jsme velké plány dnes uletět spousty kilometrů. Vítr v zádech, po těch přeháňkách také silná termika, udělat sto kilometrů nebyl ráno problém. Ale hory, zvláště ty, ve kterých se ještě nikdy nelétalo, dokáží připravit nejedno překvapení.

Je jasné, že orientovat se podle naší igelitové mapy, to je dobré tak leda ve stanu, když se kecá o tom, coby kdyby. Pohled na přírodu seshora, to je realita. A tak se stalo, že na místo přeskoku do dalšího údolí jsme zahnuli do slepé uličky s cílem ještě trochu výšky dobrat.

Stručně bych to popsal tak, že jsme si na plácku širokém sto metrů pěkně zasvahovali. Hodinu jsme na sebe koukali a čekali až se utrhne něco, co nás z téhle díry vysvobodí. Tentokrát jsem v tom řešení neviděl já. Zahlásil jsem, že letím dopředu i kdybych to měl k nějakému normálnímu místu odšlapat. A tak jsme také šlapali.

Za necelou hodinku jsme stáli na hraně, která nám dala vzletět do pozdně odpoledního větru. Úzké proudy nás nenechaly vyletět natolik, abychom pokračovali dále. Stálý a silný vítr nás držel v tak pěkném místě, že sám nevím, jak jsme to mohli chtít tak rychle přeletět. Totální opojení – to byl ten pocit. Došlo nám, že není za čím se hnát, že není proč utíkat z tak krásných míst. Od toho momentu jsme se přestali bavit o kilometrech.

5. den

Stejně klidně jak jsme úplně „vyšťaveni“ z letu usínali, jsme se i ráno do tichých hor probouzeli. A pročpak to ráno bylo natolik tiché, že se o něm teď zmiňuji? Prostě nepršelo. Celou noc a celé ráno nepršelo. Bohužel nám u toho zamrzla zásobárna vody v podobě tajícího ze sněhu.

Ve dvě hodiny to přišlo. Po několika pokusech pochopit místní proudění jsme se přehoupli přes další čtyřtisícový hřeben do nového, tentokráte podstatně členitějšího a daleko širšího údolí. Mraky byly krásně čitelné, a tak jsme je chroupali jeden za druhým.

Během přeskoků jsem kameru prakticky neschoval. Pořád bylo na co se dívat. Musel jsem se začít smát, když jsem uviděl dlouhý bílý pás hor, podél kterého jsme měli doletět tak na 50 km od Issyk-kulu. Teda podle naší mapy. Legrační bylo, že jsme ho tak o 60 kilometrů minuli a letěli paralelně s ním. A tak jsem ho měl alespoň jako kulisu na fotografiích. Ale co už...

Konec druhé části…

 

 

napsat vzkaz
Dalibor :: 20.02.2005 14:37:00

kolombo :o)))

A je to venku... To víš, že je třeba počkat na Pilota, protože nedílnou součástí takové expedice je i propagace a podpora, to je boj. Tady máš zase více fotek a možnost diskuzí nad tím či oním místem přeletu a nebo o čemkoliv jiném, to Pilot nemá. Svět už je hold takový :o)))
Tom :: 19.02.2005 14:46:00

K

Já to povídal... Telenovela to nakonec nebyla, ale čekal jsi na vydání PILOTA viď??