Články

Ufoukané Andy - expedice v Argentině 2007 1. část

02.05.2009

Létali jsme v krásných, ale věčně větrných argentinských Andách, šlapali mezi kaktusy, sledovali místní lidi, jedli jsme steaky, pili skvělá vína a Jim Morrison nám hudbou z mého mobilu udával tempo našich myšlenek. Nemůžu říct, že jsme si to neužili.

O bivaku jsem psal už několikrát a vždy to bylo o silných zážitcích, zvláštních výzvách, o svobodném pohybu v divokých horách. Nesměnnost lidského rozhodnuti nás školí při vlastních chybách a podivných situacích, do kterých se často jinak nedostáváme, ale v tu chvíli je musíme zvládnout stejně jako všechny ostatní, protože na nich závisí vše.

Je to ostrý nůž dělící řešení na správná a špatná. S výhrami i důsledky, které si neseme jen my sami, protože nikdo jiný tam není, nikdo o nás neví. To vše protkáno silou a slabostmi každého z nás, schopnosti zvládnout padák i sebe, číst přírodu a naslouchat.

Takhle to znám a cítím já.

-    Tak odkud to poletíme? Znáš tu někoho?
-    Jo, Hedigera.
-    A kde bydlí?
-    Njekdě v La Cumbre, potrebujeme mapu.
-    Vyměním prachy. Kup ji, neumím ani slovo. Peníze na hromadu?
-    Jo.

Stojím v řadě na směnárnu a koukám, co je to za letiště v tomhle tom Buenos Aires. Hlava mi ještě trochu pulsuje, jak jsme se v letadle skvěle bavili, a koukám, že i moje triko to trochu schytalo. Ďuro v tmavomodrých riflích a brýlích přes půl hlavy opřený o batohy podezřele kouká kolem sebe. Přemýšlí, jak se odsud dostat. A to rychle.

Oběma je nám jedno kde začneme. V letadle už jsme to chvilku řešili, ale pak byly zajímavější témata. Stejně to v Argentině neznáme, nikdy jsme tu nebyli, a jestli začneme tam nebo tam, je pro nás prašť jako uhoď. A jestli ten Hediger není tam, co si Ďuro myslí, že by měl být, tak už je to úplně jedno. No jo, ale to jsme zase na začátku. Takže, kam jedem? Tak na sever, třeba do Salty. Vše jde podle plánu, vše je pod kontrolou…

Salta je fajn město, príma restaurace, príma víno, príma steaky. Po 22 hodinách v autobuse s překrásným výhledem do rovin je fajn koukat na rozvlněnou zem. A za Saltou už se tomu dokonce dá říkat i „hory“. Tak tady to má začít. Odsud už jenom poletíme. Jo, to znamená – stále vše podle plánu.

Nevím, jestli si dokážete představit dva chlapíky, kteří se chtějí na padácích proletět přes Andy. Přes ufoukané hory, vysoké kopce, podivná místa, která si ani oni sami raději nijak nepředstavují. Někde v jejich hlavách musí být něco divného. I majitel místního para show businesu si takové chlápky představoval asi jinak. Když jsme se chtěli přeptat na místní startoviště, udělal nám nabídku. Můžeme mít auto s řidičem, instruktora a vysílačky pro spojení s ním. Celé to stojí 75 dolců na den a odjíždí se s dalšími německými přáteli zítra ráno v sedm od jeho kanceláře. Ďuro je v takových situacích strašně plachý. Začne být nevrlý a nejraději by se ztratil. Když se situace po nějaké době vysvětlila, začali nás místní instruktoři žádat, aby mohli jít s námi a my je přitom „učili letět bivak“. To už bylo na Ďuru příliš, balíme kufry a vyrážíme do hor. Nic zvláštního se neděje, vše jde podle plánu.

První výšlap je vždy „speciál“. Musíme mít s sebou všechno jídlo, co nejvíce vody a většinou jsme po oslavě posledního dne v civilizaci. Ďuro je sportovec, tihle ti přetrénovaní to mají vždycky v pohodě. To se jim to šlape, když mají natrénováno. Přál bych mu, si to jednou vyzkoušet, půl roku nic nedělat a teď najednou makat jako kůň a koukat se na toho druhého, jak mu to nic nedělá. A jak se mi v jedné zatáčce trochu ztratil, tak jsem mohl zvolnit, v klidu to rozdýchat a sledovat, jak se mi zase ostří zrak. A se sluchem se to taky asi zlepšilo. Obrovský randál, který kousek vpředu udělala nějaká smečka psů, nevěstil nic dobrého. Jestli ho sežrali, tak je po všem. A jestli jim utekl, tak si počkají a půjdou po mně.

Psi patřili malé rodince bydlící v ještě menší chýši kousek pod vrcholkem kopce, ze kterého jsme plánovali start. Pojedli jsme, napili se, poděkovali, trochu zaplatili a šli to konečně rozbalit.

Docela to trvalo, než jsme se dostali tak vysoko, abychom si mohli ukázat směr, střihnout pupeční šňůru a potlačit to do vyšších kopců. Vlastně jsme ani přesně nevěděli, jaké má být počasí. Jisté bylo jen to, že je potřeba za Salty vypadnout. A tak jsme vypadli.

Nejdříve zalesněné a pak už jen žlutohnědé holé kopce se postupně zvedaly, občas se z kopců vystrčily šedé skály, dravci nás doprovázeli a tak jsme si spokojeně poletovali. Kolem pětitisícové sopky jsme se chtěli potichu protáhnout a pokračovat dále na jih. Ale nějak se mi kousnul kompas a letěl jsem víc do hor, čísílko na váriu se přehouplo přes čtyři litry a já koukal na všechnu tu krásu kolem. Vpředu už byla docela deka, nebylo kam spěchat.

Trochu jsme si zaletěli, ale bylo to pěkné. A taky „pekné“, jak poznamenal Ďuro. To ale až po tom, co na mně do průvanu hulákal, ať se na to víte co a ať přistanu někde níže, někde daleko odsud, u toho nervózně pokulhával a rukama mně zaháněl pryč. No co, taky jsem měl o něho strach, když sem se na to koukal. Ve třech litrech se trefil přesně na špičku hřebene, akorát s posledních pěti metrů už jenom padal. Šel jsem na to jinak a vítězoslavně sebou plácnul ve stálém stoupání s vylitým padákem do prudkého svahu pod ním. A jak jsem byl na sebe pyšný, tak se mi pár komor kouslo do větru a už mně to táhlo nahoru. Dělat kotrmelce z kopce, to umí každý, ale do kopce, na to musíte mít hodně za ušima. Kousek pod vrcholem se to podařilo zastavit, obral jsem se od hlíny, spočítal kosti a šel si pokecat do závětří za hranu. Takže vše je v pohodě, na Saltu už nevidíme, vše jde podle plánu.    

Měl bych vám teď trochu přiblížit naši výbavu na spaní. Dříve jsme vždy docela vymrzli. V Himalchal pradeshi, na Ťan-šanu, všude byla kosa. Takže tentokráte s hrubými péřáky ležíme ve stanu, výška 4000, teplota v noci kolem +15 Celsiových. Kdyby náhodou přituhlo, jsme připraveni. Ale ono ne. Místo toho prší a prší. Ono to tak nevypadalo, ale asi jsme postavili stan do malého dolíku. Padáky, na kterých ležíme, by to mohly trochu zachránit – si tak tiše doufáme. Vody přibývá, peří krásně saje a my začínáme potichu mokvat a smrdět.

Další noc na stejném místě a bouřky zesilují. Celou noc držíme stan, plachtu podepírám PET láhvemi, ať se neroztrhne, víčka padají až na nos a poprvé pouštím z mobilu Jima Morisona.

…like dog without a bone, an actor out on loan… Riders on the storm…

Trpělivost, chce to trpělivost. Co nám ale chybí daleko více, to je paradoxně pitná voda. Co bylo dobré, to už jsme snědli a teď už jenom občas sežvýknem energy tyčinku a povídáme si o těch nejlepších steacích, které jsme kdy měli. Mokré padáky, mokré spacáky, mokré oblečení, spánek v kaluži se stanem přilepeným na hlavě, minimum pitné vody, to všechno se dá vydržet. Dostaly nás ty steaky. Vyklízíme prostor.

Tuhle tu část našeho výletu – tedy sestup z tohoto místa, pokládám za nejrizikovější moment našeho třítýdenního bláznění v Andách. Města nepočítám, to je jiná kategorie.

V mracích a v dešti se ztratíte jedna dvě, nejenom na padáku. Jít dolů z vysokých kopců po dvoudenním lijáku a bez ponětí kterým směrem jdeme a kam jsme šli před hodinou, to je děs. Každý náznak kravského chodníku je pro nás poklad. Už to vypadá, že jsme dole, ale potok se mění v říčku a svahy ve skály, takže po blátě zase zpátky do kopce. S nasáklým přerostlým klíštětem na zádech a v nekonečné mlze a dešti. Po několika hodinách pochodu jsme zpátky na místě, odkud jsme ráno vyšli, což je první jasná informace, která se k nám při našem vodním sportu dostala. Hladoví, stahaní a sucho jenom v krku. Najednou jsme zahlédli díru v mracích. Neváháme, startujeme padáky a opouštíme místo duchů. Trochu jsme museli pozměnit plán, míříme zpátky do Salty, ale jako by se nic nestalo. A Jimi to do nás házel, jako by věděl.

…we chased our pleasures here, dug our treasures there, but can you still recall, the time we cried, break on through to the other side, break on through to the other side…

Výraznějším místem na naší cestě za létáním bylo také městečko Cafayate. Vinařská fénová oblast, ve které létat byla rozhodně zvláštní zkušenost. Suché drsné kopce, navrásněné jeden na druhý, kaktusy a vítr, ve kterém jsme si couváním dělali prostor na přistání do vinice místního gubernátora. Tak nějak, řekl bych, podle plánu.

V pustině, do které jsme se dostali, bylo asi jedno, kde rozložíme padáky, hlavně aby to bylo vysoko. Taxík nás vyhodil u poslední vesničky. Takové totálně zapadlé místo bez času. Batohy jsme nechali ležet a s respektem nezvaných hostů se přibližujeme k domkům. Slepý stařec s páskou přes oči sedí ve stínu stromu opřený o dřevěnou hůl, velký papoušek uvnitř zavěšeného kruhu kývá hlavou a místní pes s hlavou otočenou na nás bez zastavení pokračuje tam, kam měl namířeno – pryč kolem malého kamenného, ale udržovaného kostelíku, ve kterém místní hledají útěchu, když je zle.  A mně je jasné, že toto jsou přesně ty momenty, kvůli kterým jsem tady. Hodnota okamžiku. Spojení očekávání, náhody a absolutní podstaty místa. Je jedno, jestli to zažívám ve vzduchu nebo na zemi.

Za malou chvíli mi pan domácí v malé ohrádce ukazuje jejich prase, jeho žena mně vezme do malého kamenného domku, ve kterém udržuje malý ohínek a kozí sýr v rozích místnosti dostává to, co mají lidé po staletí ověřené. Oči děsně štípou, i tak dělám pár fotek, opatrně se otáčím, abych něco neshodil, jak je to tady všechno těsné. Chci se po tom zrcadlovém jezeře projet, ale nechci udělat ani tu nejmenší vlnku, aby se obraz nezměnil.

Odcházíme a já jsem si jist, že do tohoto místa už se nikdy nechci vrátit. Chci si ho zapamatovat přesně takhle a ne jinak. Korytem vyschlé říčky stoupáme pomalu do kopců. Říční cesta se čím dál víc zařezává do kopce, přibývají lezecké úseky vyschlých vodopádů, pak bodlavá tráva, kaktusy a pomalu to vypadá, že bychom mohli i letět.

Polétali jsme si pěkně, proháněli jsme se nad drsně šedivými svahy, kde nerostlo snad vůbec nic. Stoupáky ale končily podezřele nízko, a zesilující vítr nám vysvětlil, kde máme přistát. Steaky tentokráte slabší, ale vínka fakt skvělá. Možná, když si k mému povídání otevřete lahvinku místního Malbec – Merlot 2005 ze série CICLOS bodegy Michel Torino, tak vám to příjemně dokreslí pocit z klidného městečka Cafayate. Už jsem to našel i u nás.

Shake dreams from your hair, my pretty child, my sweet one. Choose the day and choose the sign of your day, the day"s dignity, first thing you see.

Pokračování příště...


napsat vzkaz