Články

Obchodníci se strachem

05.09.2011

Nad vesnicí

Už zase jde pracovat na pole jako vždy. Ale dnes je to trochu jiné. Čeká, jestli zase uvidí ty zvláštně oblečené chlapy s obrovským barevným nákladem na zádech. Včera, když je viděla poprvé, se bála. Bála se, aby ji nikdo neviděl, jak tajně sleduje ty cizince, kteří přinesli do jejího života, aniž by o tom věděli, trochu zakázaného dobrodružství. Včera na obloze viděla i podivné barevné plachty. Teprve když těsně před bouřkou přistály plachty nedaleko od ní, začalo jí to docházet. Byli to oni. Chodí do kopce a létají z nich na plachtách. Táhlo ji to za nimi, chtěla zjistit co to je, jak to letí, jak je možné, že to unese dospělého chlapa. Ale strach ze svého muže a opovrhnutí ostatních ji nepustil blíž.

Jsou tu. Jdou stejnou cestou jako včera okolo jejich domu na kopec. Bojí se, ale zvědavost je silná. Proč to tak je, že ona musí sedět doma a její muž může jít za ostatními chlapy zjistit co se děje, mezitím co ona na něho musí čekat, až se vrátí a bude jí vyprávět kdo to je a co tady chtějí? Proč? Možná proto, že by nesnesla to vyšetřování, které tady bylo naposledy, když zabili tu cizinku. Sebrali tehdy všechny chlapy z údolí a mlátili je, až se to nedalo vydržet. Uplynul týden a vyšlo najevo, že to byli nějací vojáci z posádky, co ji znásilnili a zabili. Anebo proto, že by duchovní vesnice zase přikázali lynčování za to, že se žena bavila s cizincem? I tak jí to nedá, chce se podívat alespoň na jejich tváře. Teď je vidí. Jsou bílé a unavené. Velké černé brýle, nevidí přes ně žádný výraz přátelství, ani nepřátelství, zrychlený dech, podivné oblečení a obrovské batohy. Dává si velký pozor, aby jí nikdo neviděl.

Prošli kolem domu a zmizeli někde v kopcích. Děti přišly domů žebrat, jestli se mohou jít podívat na cizince, co nesou ty velké batohy. Jsou stejně zvědavé jako ona, nemá sílu jím odporovat, nejraději by šla s nimi. Dovolí jim to, ale chce, aby alespoň donesli vodu z potoka, když už jdou okolo něj a tiše jim závidí, že možná budou moci vidět zblízka to, jak cizinci s plachtami létají.  Teď sedí na dvoře a dívá se na děti, které zůstaly doma. Tiše přemýšlí, jaká budoucnost je asi čeká. Jestli se to někdy změní, že budou moci jít na kopec i její dcery a ne jen chlapci.

Žena už dávno začala chystat oběd, když uslyšela divný zvuk. Podvědomě se podívá na kopec, jestli to nejsou ti cizinci s létajícími plachtami, ale vidí jen malé obláčky prachu, spíš nějakou prachovou stopu. Neskutečně rychle se to blíží. A přímo k jejich domu. Vůbec netuší co se děje. Kde jsou děti? Odhazuje všechny věci a běží je hledat. Vidí je kousek od domu, sedí pod stromem. Rozbíhá se směrem k nim, něco křičí, děti se na ni dívají a ona stále běží a křičí.

Sny

Právě jsme dojeli do Tarashinku pod Nanga Parbat. V téhle vesnici jsme měli podle původního plánu začít náš let k osmitisícové K2. V Gilgitu jsme ale dostali varování, že se tady prochází nějaká ozbrojená skupina a dělá problémy. Změnili jsme místo startu. Plán letu k základnímu táboru pod K2 ale zůstal. A teď, když jsme to z Hunza Valley ke K2 proletěli, rozhodli jsme se tady ještě nakonec zajet a letět i odtud.

Bydlíme v místním hotelu. Takhle se tady nazývá ještě jedna budova. Přehnaný název. Jde o skromné ubytovny bez elektriky a tekoucí vody. Ale jinak příjemná změna. Tři dny čekáme na počasí k našemu závěrečnému letu do Skardu. Čekáme na poslední let naší expedice.

Máme už za sebou tři fantastické letové dny. První den jsme se rozkoukávali v horách okolo sedmitisícového Rakaposhi, na pětaosmdesátikilometrové uzavřené trati jsme poletovali, testovali vybavení a aklimatizovali se. Další dva dny jsme pak měli na 285 kilometrový let z Karimabadu do Base Campu K2 a zpět k vesnici Askole. Zážitky, které může už jen těžko něco přebít. Jsme až po okraj naplněni vším, pro co jsme tady přijeli. A teď sedíme v téhle vesnici pod Nanga Parbat - snažíme se zařadit všechny pocity a vjemy na správná místa. Je to čas pohody, nicnedělání a otevřených myšlenek, kterými se společně proplétáme a bavíme se jejich posouváním do smyslných i úplně absurdních rovin.

Otevřu oči, sáhnu za sebe po mobilu, palcem posouvám display nahoru. Ten se odemkne, rožne a ukáže čas. Pohyb, který dělám po každém probuzení. Hned potom kouknu z okna domu, vchodu stanu nebo ze spacáku rovnou nad sebe, prostě ven a na oblohu. Mám ještě spát nebo už je den? Dnes je tma, pohyb palce proběhl, mobil se rozsvítil, ale myšlenky jdou jinam. Zdál se mi sen. Barvitý a živý jako málokdy. Blanka se zbláznila. Něco se stalo a ona se úplně pomátla. Začala kopat hroby. Pro mě i pro naše dva syny. Žádný další děj. Prostě jen tahle protivně vtíravá a dlouhá morbidní scéna. A můj zrovna probuzený mozek si to dobře pamatuje. Do rozednění už nespím.

Je ráno. Konečně to vybadá na přeletový den.  Nebe zatím čisté, občas malá chmurka u Nanga Parbat ukáže možnou výšku dnešních základen. Dnes musíme letět nebo odjet autem do Skardu. Letenka ze Skardu do Islamabádu je koupená, kdyby letadlo kvůli počasí nemohlo vzlétnout, museli bychom jet po zemi. Tak či tak, čas na další čekání už nemáme. Dnes se musíme přesunout zpět do Skardu vzduchem nebo po zemi.

Dlouho přemýšlím, jestli se mám Ďurovi zmínit o mém snu, nebo to nechat být. Pro to, na co se chystáme, je potřeba mít čistou hlavu, dostat se do stavu, ve kterém děláme ta nejlepší rozhodnutí. Potřebujeme vnímat hory, počasí, svého parťáka i sebe. Stav, ve kterém jsme připraveni kdykoliv improvizovat. Každý detail má smysl, každá nevhodná myšlenka může způsobit chybu. A můj sen ničemu nepomůže. Absolutně ničemu. Jsem si téměř jistý, že jde jenom o nezařazené myšlenky a podvědomý strach o rodinu v konfrontaci s naším letem. Je to hloupost, řeknu to, bude sranda.  

„Nechtěj vědět, co se zdálo mi!“, odpověděl Ďuro. Neptám se, jen chvíli přemýšlím, jestli to vnímá stejně jako já. Po několika minutách to doplnil: „Buď v klidu, ty jsi byl v pohodě. No, a já vlastně taky. Ale tak nějak jinak.“ Oba jsme se rozesmáli a začali balit věci. Balíme všechno, je poslední den a my jdeme zkusit uletět další vyzývavou trať - něco kolem 90 kilometrů přes Deosai plato do Skardu.

Plán zní jasně – odletíme 10-15 kilometrů od Nanga Parbat, budeme sledovat dostupy. Pokud nebudou základny minimálně v 6000 metrech, do hor se nepouštíme. Jsou tam vysoké sedla, s nižší výškou by to byl problém. V takovém případě sedáme u cesty a auto nás nabere do Skardu. V noci jsme tam a letadlo v pohodě stihneme. Pokud budou základny v šesti a výš, jdeme do toho. Protlučeme se někudy přes ty kopce a odpoledne si dáme dobré jídlo v nějaké fajnové restauraci.

Obloha je v pohodě, takže vítr taky, batohy se vším co máme jsou ale na tom nejhorším místě – na našich zádech, a začínáme snad poslední výstup na kopec, jdeme najít nějaký plácek na start. Po několika výškových metrech zpomalujeme tempo, zkracujeme krok, přidáváme zastávek. Nohy jsou stále ještě slabé. Moc dobře si pamatují, co musely nedávno zkusit.

Přistání na ledovci Baltoro

Když jsme druhý den letu z Karimabadu otočili Base Camp K2 a zjistili jsme, že není proč tam přistávat, mávli jsme na sebe a letěli zpátky směrem k Askole. Chvíli jsme se vozili v blízkosti Concordie, poletovali kolem sebe a fotili. Cíl dosažen, plán splněn.  A velké sněhové masy a ostré vrcholy vypadaly tak fantasticky. Nepopsatelné stavy. Byla už pátá hodina a mraky se začaly roztahovat po obloze. Nejvyšší čas skočit na nasluněnou druhou stranu ledovce Baltoro a dostat se odtud. Byli jsme bez vody a téměř bez jídla. Žádné dlouhé vysvětlování. Nebylo co laborovat. Navíc vysílačky už byly stejně dávno zamrzlé, takže beze slov vyklízíme prostor. Byli jsme vyčerpaní, hladoví, žízniví a zmrzlí. Vytáhli jsme ze sebe zbytky sil, abychom si letem ještě alespoň zkrátili pěší sestup z ledovce do vesničky Askole. Podíval jsem se na GPS. Rychlost 40 kilometrů v hodině, došlo mi, že budu muset ještě minimálně hodinu letět. Zoufalství, které jsem pokorně akceptoval. Je to pořád lepší než šlapat pěšky. V klidném tempu jsme už více méně odsvahovali další a další kilometry. Stoupáky jsme už vynechávali. Chtěli jsme dolů na zem. Vůbec jsme si nepřipouštěli, že můžeme letět ještě dál, odpolední termika se nám podbízela a my ji naplněni odmítali. Odletěli jsme ještě asi 40 kilometrů od Concordie, uviděli jsme tři heliporty a oba jsme si vzpomněli na tři letící helikoptéry, které se ráno prohnaly pod naším bivakem.  Super, tady je to místo. Po 137 kilometrech šestihodinového letu kolem nejvyšších hor Světa přistáváme. Zpátky si zaplatíme helikoptéru a užijeme si to ještě takhle.

Ďuro přistával první, měl jsem ještě 300 metrů a viděl jsem, jak se k němu blíží skupina tak deseti lidí. Přistál a ti lidé stáli v půlkruhu kolem něho. Až v příliš přesném půlkruhu. Ani Ďuro nijak nespěchal s balením padáku. Došlo mi, že to asi není místo vhodné pro turisty. Ti chlapi, do země zapuštěné stavby, maskovací sítě, heliporty – to nevypadalo dobře. Co když ho teď zastřelí? Co mám udělat já? A lidé tam stáli a čekali. Asi nás chtějí oba najednou, pomyslel jsem si. Počkají si a je to. Díval jsem se na svahy kolem, je šest hodin odpoledne, možná bych ještě odletěl. Tak by se i oni museli rozdělit. Než by mě našli, dalo by to nějaký čas navíc. K čemu by ale byl a jaká je to šance?

Před třemi lety zajala nějaká skupina jednoho Poláka, který v Pákistánu pracoval. Čtyři měsíce ho věznili, pak ho zabili. Nechali ho na kameru vymluvit a uřízli mu hlavu. Neznám podrobnosti, viděl jsem jenom to video. Mám o Ďuru prostý, únavou tupý strach. Ale třeba to přeháním. Třeba je to celé hloupost. Prostě tady ještě neviděli padák a tak teď jen koukají a čekají, co bude dál. Třeba taky neví, co si o tom mají myslet. Ty hory jsme přeletěli spolu, jdu přistát na stejné místo.

Za malou chvilku jsme seděli v nízké chýši, lůžka, deky, petrolejka a nic víc. Kolem nás seděli vojáci a dívali se na nás. Dívali se, co budeme říkat na skromné jídlo, které nám přinesli, dívali se, jak každý najednou vypijeme dva litry vody. Sledovali naši únavu a pomalé pohyby. Pak nám řekli, že už musíme odejít, že kdyby nás tady někdo jiný viděl, byl by to velký problém. Vzali naše batohy na záda a odvedli nás rychlou chůzí půlhodinu po proudu široké řeky Shigar pryč od svého tábora. Byl to spíš běh než chůze. Ukázali nám cestu k mostu a kvapně se rozloučili. Za chvíli se začalo stmívat.

Došli jsme k mostu a u kontrolní stanice už čekali dva šerpové. Vzali batohy a odnesli je po druhém břehu zase dvacet minut chůze proti proudu. Byli jsme fyzicky na dně. I kdyby se nám to nelíbilo, neměli jsme sílu na nějaký odpor. Spali jsme mezi dalšími dvaceti šerpy a ráno se vydali na pochod k Askole. Jeden mezek nesl naše dva padáky a my šlapali v jeho tempu. Původně čtyřdenní, po zaplacení toho mezka pak dvoudenní a nakonec jen celodenní pochod. Řekli jsme si, že to prostě dáme za jeden den. Stále ještě slušná výška, žhavé slunce, stále bez normálního jídla a s únavou předchozích dní. Bylo to špatné rozhodnutí. 40 kilometrů chůze v tomhle stavu – dlouhá agónie. V poslední láhvi vody byl dříve asi benzín, byl to hnus. Seděli jsme pod velkým balvanem a čekali na nějakou energii z téhle láhve. Nic nebylo. Těla byla na odpis. A naše hlavy dostaly při tomhle pochodu taky slušnou porci. Naše podstata byla tak prázdná, že i tiše vyřčená myšlenka se v tom prostoru během chvilky rozezvučela, jako zavazbená elektrická kytara. Po příchodu do Askole jsme znali naše dno více než dokonale. Slíbili jsme si sanatorium, klidné místo, čisté lůžka, ticho a příjemnou obsluhu.

Přelet z Tarashinku do Skardu

Už zase šlapeme do kopce. Tarashink se ztrácí níž a níž pod námi, slídíme po plácku, ze kterého by se to dalo odpálit. Při výstupu se k nám přidávají dva malí kluci, dělají nám společnost, vysedávají s námi, šlapou s námi, koukají se a poslouchají. Když mluví, nic jim nerozumíme, stejně tak, jako oni nerozumí nic nám. Jsou asi ve věku Ďurových synů. Určitě nad tím přemýšlí a vzpomíná. Moji dva kluci jsou daleko menší, moc se na ně těším. Každý si přemýšlíme nad tím svým a šlapeme. Ve stejnou dobu zastavujeme, vybalujeme padáky, každý trochu jinde, ale víme o sobě.

„Tak co, půjdeme na to?“ ozvalo se ve vysílačce. „Do pěti minut letím“, odpovídám. Připínám se do sedačky a kontroluji šňůry. V prudkém svahu ještě jeden větší šutr evidentně překáží, nechci teď trhnout šňůru, není na to čas. Nohou posouvám kámen na bok. Ale on se otočí a převrátí, pak ještě jednou a začíná se kutálet. Snažím se za ním i v sedačce rozběhnout, ale marně. Svah je až příliš prudký. V rozvířeném prachu s nohama zapřenýma brzdím. Kámen s obrovskou rotací už letí dolů.

Do prostoru myšlenek na rodinu a dnešní let jako ostrý nůž vlétl žhavý pocit zoufalství. Zabodl se a v hloubce říznul. Pod námi je vesnice, viděl jsem tam hrát si děti, byly tam i dospělí, stádo ovcí, domky. Mám obrovský strach. Nevím, jestli jsem takovou formu strachu vůbec kdy pocítil. Snažím se rozpoznat dráhu letu, jestli kámen domky trefí nebo ne, snažím se zakřičet, snažím se přemýšlet.

Během jedné sekundy mi proletí hlavou milión myšlenek. Jestli kámen někoho zraní nebo zabije, jestli mám jít dolů, jestli mám pátrat, čemu nebo komu tím pomůžu? To pak přijde cizinec a bude něco vysvětlovat, omlouvat se, asi bych ho rovnou zabil, být na jejich místě. Seshora vidím nějakou ženu, stojí a sleduje to, pak se rozběhne směrem, do kterého už já nevidím, chci tam vidět, chci vědět, co se stalo, chci to nést sám, chci vyměnit svůj život za život toho dole. Chci!

Žena se zastaví, stojí a dívá se před sebe. Na světě je mnoho různých pohledů. Člověk nemusí mluvit, stačí se jen podívat, přidat drobné gesto, obrovskou roli má délka pohledu. Pohled může budit strach, prozradit únavu, projevit zalíbení, uvést do rozpaků. Upozornit na detaily, odkrýt myšlenky. Často poslouchám lidi, jak říkají věty, přidávají gesta, doplňují to pohledy a já téměř fanaticky, ale bez dalších projevů je dělím na ty, kterým to věřím a kterým ne. Dvě škatulky – pravda a lež, ze kterých se už téměř nejde dostat. Někdy sleduji, jak někteří až pomateně věří tomu, že vyřčené věty jsou důležitější než jejich vlastní projevy a činy.  I pro ně se snažím najít místo v mých myšlenkách. Ne že by o to měli stát a že by toho místa bylo dostatek, ale snažím se. Ale cítím, že s věkem toho volného prostoru pro nepravdivé, skoro by se chtělo říct až neopravdivé lidi, rapidně ubývá. Snad ze strachu, aby to nebolelo, aby to nešpinilo, aby to nezměnilo můj vnitřní svět. Bojím se o sebe a tak se bráním škatulkami na pravdu a lež. V tomto mechanismu já lidským pohledům hluboce věřím. Ale teď je to jiné. Moje obavy přesahují moje chápání. Beru jakoukoliv informaci. Cokoliv, co mi pomůže zjistit, co se děje.

Po několika sekundách se žena otočí a pomalou chůzí se vrací zpět před svůj dům. Nevím nic, jen doufám, že to dobře dopadlo. Že se kámen zastavil v nějakém korytě nebo že třeba jen srazil malou kamennou zídku. Dole klid, rozhlédnu se kolem sebe, Ďuro právě odstartoval.

Připínám se a letím taky. Ten ještě před chvílí tolik intenzivní strach o cizí životy zůstal na zemi. Je to zvláštní, jakými zkouškami to stále procházíme. Po několika sekundách beru slabý stoupák a za další hranou vidím poskakovat naše dva malé kamarády, jeden z nich má na sobě žlutou péřovou vestu, tu, kterou jsme v Karimabadu předělali na Ďurův speed bag - jakousi kapotáž na nohy. Kluci museli být rádi, že dostali takovou bundu. Je jim velká, ale doma určitě přijde vhod. Ale znamená to, že se Ďurovi do těch kopců nechce, že nepočítá s velkou zimou? To se mi nezdá. Spíš si vzpomněl na své dva kluky doma. Kluci mávají a já se pomalu ve společnosti dvou dravců zvedám nad start.

Na dva stoupáky jsme uletěli plánovaným směrem k horám, které nás dělily od Skardu. Šlo o výšku základen, oba jsme to věděli. Na GPS nic víc než 5400, do šesti tam dost chybělo. Motáme se kolem nástupu do hor. Do teď jsme moc kumulů po cestě neměli. V horách kumuly jsou. Možná až moc. Ale nízko.

„Letíme!“ zařve Ďuro do vysílačky s dovětkem, který umí jenom on sám. Je to magor, pomyslím si. Upřímně se směju, kroutím hlavou a pouštím se za ním do hor. Plánovali jsme to jinak, ale na změny jsme už zvyklí.

„Jestli se tu zasekáme, tak mě neseš do Skadru na zádech!“, usmívám se do vysílačky a snažím se zlehčit fakt, že kdybychom se v horách sekli, tak nám ulítne nejen letadlo ze Skardu, ale i letadlo z Islamabadu domů. To, že jsme bez jídla, stanu a GPS souřadnic cíle nebo důležitých bodů na výstup z těchhle hor, to je další věc. Prostě je to ta správná jízda, způsob, na který jsme si už asi nějak přivykli a bez kterého by to už asi ani nebylo ono. Vím, že je to divné, ale tohle se nevytvořilo ze dne na den. Není to žádná póza, žádné hrdinství, není to ani hazard. Je to upřímná radost z absolutně volného pohybu v krásném prostředí.  Je to čistý derivát volného létání, je to pocit, pro který jsme si tady přijeli.

Stejné potěšení je sledovat Ďurův způsob letu. Je na něm vidět radost z pohybu v takových horách. Taktický let s pravidelným dobíráním výšky s oblibou směňuje za rychlý pohyb v daleko menších výškách. Mám radost, že má radost.

A jak jsem tak nadšený, tak si točím stoupák s dravcem nad zasněženým bezejmenným vrcholem uprostřed hor. Stoupák slabší, ale ten prostor a ta atmosféra… Úplně jsem se tady rozplynul. „Nejeb se tam a poleť!“ zavrčí mi vysílačka. Ďuro na mně čeká ve sněhové přeháňce a tak je trochu nervózní. Ale pravda je, že se obloha zatahuje a ta přeháňka tu není jediná. Skáču přes údolí, letíme dál. Se sněžením dobírám stoupák a rovným letem se postupně posouváme k okraji ledovců, vrcholů a skalnatých stěn, až do místa, kde se hory propadnou a objeví se obrovská, řekou vykousnutá dolina zahnutá do písmene U, ve kterém si v klidu a tichosti už dlouhé stovky let přežívá město Skardu.

Pomalu se mi odkrývá větší a větší část pískem žlutého údolí, přestávám sledovat prostor pod sebou, fotím poslední fotky z hor a nechávám se unášet pocitem překonaných obav. Krása.

Přede mnou se nečekaně objevuje poslední ostré skalnaté žebro, které jak se zdá nepřeletím. Podívám se na stranu, kudy to obletět, pak pod sebe, kde přistát. Nic. Nikde nic. Samé jedovaté vodou a větrem vyžrané skály. Obletět to z tohohle pohledu nejde, možná se vrátit, ale kam?

Teda to byl fofr. Takhle se to děje. Z ničeho nic, počkalo si to na mně až na nejposlednějším žebru. Rouhal jsem se? Podcenil jsem sny? Věnoval jsem tomu málo pozornosti? Asi na tom něco bude.

Několik řešení, srovnávám rizika a důsledky. Letím rovně. Když bude nejhůř, na něco se tam pověsím a pak to snad nějak slezu. Přibrzdění nebo zatáčka, ať získám trochu více času na lepší rozhodnutí, znamená ještě méně výšky. Není výška, není čas. Zkouším to proletět.

Ten zub v ostrém skalnatém žebru míjím tak o dva metry. Vydechuji a pouštím to doprava ke stěně. Vidím Skardu, vidím letiště. O snech už si zase myslím své.

Nevím, jestli za to může trénink, talent, zkušenost nebo prostě náhoda. Bivakové létání má ale určitě něco do sebe. Něco, co se jen velmi těžce popisuje. Je to stav mysli, prostor, ve kterém jsou kompromisy tím nejhorším řešením. Je to čisté a krutě spravedlivé.

Večer nad vesnicí

Večer, když přišel muž domů, začal vypravovat své ženě o dvou cizincích, kteří jsou dole v hotelu a chodí na kopec létat. Dva chlapi, a všechno to mají schované ve dvou batozích. Chodí do kopce, létají a přistávají dole ve vesnici. Těžko říct, proč to dělají, ale dokud to ostatním nevadí, je to jejich věc.

Žena musela schovat tu žlutou bundu, co donesli chlapci. A nebude mu ani vyprávět o podivném prachu z kopce. Jen si tiše vzpomene na poslední pohled na létající plachty vysoko na obloze, daleko nad kopci směrem do hor, kde není žádná cesta a jsou to tři dny pochodu s jaky přes sedla do Skardu. Ale tento rok je pořád hodně sněhu a nikdo tam ještě nebyl.


V závěru chci poděkovat Blance, své rodině za pochopení a chci poděkovat i partnerům expedice, kteří podporují takovéto projekty – Gradient s.r.o., Hannah a.s., Rock Point a.s., Tiskárna Kleinwachter. Pokud vás létání zajímá, přijďte se podívat do výcvikových středisek v rámci naši El Speedo – flying community (www.chciletat.cz).

Proč jsem více nenapsal o samotném letu z Hunzy ke K2?

Ten poslední let do Skardu byl stejně krásný a v jistém směru i zajímavější ale hlavně jsem chtěl psát o strachu. V celém tom kolotoči si člověk skoro ani neuvědomí, kolik mechanismů strach spouští. Jak může být motivující, jak může způsobit nebezpečné situace a hlavně jak strach jednoho člověka může změnit chování k druhému člověku. Jak strach může rozbíjet ale i zlepšovat mezilidské vztahy. Často zloba vychází z prostého strachu. A lidé se bojí strach ukázat, ukázat zlobu problém není. A pak kdo je horší? Ten, kdo příležitost ke strachu vytváří, nebo ten kdo se bojí a je zlý? Strach je extrémně zajímavé téma a já sám jsem se chtěl nad tím trochu zapřemýšlet a pojmenovat si to. A vy jste mohli být u toho.



Bivaková expedice Pákistán 2011,  (30. 5. – 20. 6. 2011)

K2 – Fly over 7000 – paragliding adventure in Karakoram

Dalibor Carbol (35 let, ČR) spolu s Jurajem Klejou (37 let, SR) úspěšně ukončili paraglidingovou expedici, na které za 4 letové dny uletěli celkem 450 kilometrů v Pakistánské části Himáláje, z toho bivakovým letem překonali 285 kilometrů dlouhou trať z Hunza Valley nad Base Camp K2 a zpět k vesnici Askole. V průběhu tohoto letu překonali bez kyslíkových přístrojů výšku 7000 metrů a vytvořili český i slovenský neoficiální výškový rekord. 8. 6. 2011 v 16 hodin místního času pak jako první doletěli nad Base Camp K2. Tuto extrémně náročnou trať zvládli za dva letové dny – celkem něco přes jedenáct hodin letu.

Původně byl plánován přelet, který měl začínat v oblasti Nanga Parbat. Vzhledem k aktuálním informacím o zhoršené bezpečnostní situaci v této oblasti se piloti rozhodli pro start z Hunza Valley. Oba piloti nejprve provedli několikahodinový aklimatizační let na osmdesátipěti kilometrové uzavřené trati v oblasti Hunza Valley, postupně si zvyšovali výškové dostupy, prověřovali vybavení a připravovali si nejvhodnější letovou trasu. Klíčový se stal přeskok sedla mezi sedmitisícovým Rakaposhi a Diranem. Piloti jej zdolali až na druhý pokus a vyletěli tak z Hunza Valley na určenou trať.

První den proletěli trať dlouhou 138 kilometrů zalomenou přes 3 otočné body. Dosáhli maximální výšky 6525 metrů. Let trval 5 hodin 15 minut a piloti se do vysokých výšek dostávali stoupavými proudy rychlostí až 12 m/s. Přistávali v silném větru na svahu ve výšce kolem 4000 metrů.

Piloti vzhledem k nutné redukci váhy kompletního vybavení letěli bez stanu. Vzhledem k podmínkám nebylo možno cokoliv uvařit. Ve spacácích a zabaleni v padácích nocovali v silném větru v místě přistání. Ráno museli vystoupit o dalších 400 výškových metrů výše, než nalezli místo vhodné pro start. Bohužel se jim nikde nepodařilo nalézt zdroj pitné vody a tak pokračovali v letu bez jakékoliv zásoby tekutin.  

Druhý den piloti startovali do mírně zhoršeného počasí, ale podmínky se postupně zlepšovaly a bylo tak možné pustit se směrem ke K2. Po dvou hodinách letu se piloti dostali nad ledovec Baltoro, na jehož konci je čekal cíl – Base Camp K2. Po další hodině letu v extrémních výškách kolem 7000 metrů začaly zamrzat baterie v kamerách a ve vysílačkách, Juraj Kleja se musel v nízké výšce přenést na druhou stranu ledovce a oba piloti spolu ztratili vizuální i rádiové spojení. Samostatným letem se každý dostal až k Broad Peaku nad Base Camp K2, kde se šťastně setkali. Když zjistili, že Base Camp K2 je zatím poloprázdný, vydali se na cestu zpět k vesnici Askole. Po další hodině letu přistávali pod ledovcem Hispar. Let trval něco málo přes 6 hodin, piloti uletěli trať 137 km zalomenou přes 3 otočné body, po 94 kilometrech letu doletěli nad Base Cump K2. Nejvyšší dostup 7045 metrů, max. stoupání 11,5 m/s.

Piloti tímto dvoudenním letem znovu posunuli hranice bezmotorového létání v nejvyšších horách Světa. Stylem letu i dosaženými výkony udivili nejen paraglidingový svět, ale také horolezce, kteří tuto oblast a složité meteorologické podmínky dobře znají.

Po několika dnech odpočinku se oba piloti nakonec vydali i k původně plánovanému startu do oblasti Nanga Parbat a ještě tří a půl hodinovým letem přes krásné a divoké hory uletěli 90ti kilometrovou trať do města Skardu.

Z této expedice vzniklo mnoho fotografického materiálu i video záznam, který je právě zpracováván v dokumentu o tomto nevšedním leteckém dobrodružství. Další fotografie, videa rozhovory a další podrobnosti naleznete na www.fly7000.cz.

napsat vzkaz
Alda-čajovník :: 05.09.2011 22:34:49

Super článek

Moc hezky napsané. Pěkně naservírované myšlenky, aby i ostatní pochopili vaše zážitky, ale kdo nezažil, stejně nepochopí :-) To tak má být.